Naše ratolest strká teď do pusinky úplně všechno a já se nutím zapomenout na všechny znalosti o bakteriích a přenosu chorob, které jsem kdy nabrala. Směji se sama sobě při vzpomínce na podrobné studium vhodných hraček a kousátek pro nejmenší, kdy jsem chtěla zajistit, aby Ráchel dostala do pusinky jen věci zdravotně nezávadné.

Procitnutí do reality začalo kolem pátého měsíce, kdy poprvé

Sobota ráno, něco po osmé. Oba právě vstali, vzbuzeni svěžím kojencem, potácejí se po kuchyni. Ona, jako obvykle procitá rychleji, než on:

Ona: Tak kdy pojedeme do té Ikey?

On: -----?-----?----!-----!!!!!!----Hmm...----Já myslel, že ses tam chystala na párty s nějakou kámoškou...

Ona: No, to jo, ale dopravy nemaje, nejely jsme nakonec nikam...

On: Aha? Ono se tam nedá

On: Miminko už spí...

Ona: Hmmm...

On: Miláčku...(opatrně se přibližuje)

Ona: Hmmm... (rozpačitě se snaží štěpit pohled mezi muže a dítě)

On: Chybíš mi...

Ona: Ty mně taky...(po šestnácté kontrole spícího kojence se sune k muži)

On: Mmmmm...

Ona: Ach...

On: Miláčku?

Ona: Mmmmm...

On: Ty spíš?

Ona: ...

Jako každoročně touto dobou, padá na mě i letos zimní depka. Mrazivo, pod mrakem a jaro v nedohlednu.  Bloudím bytem jako duch a nebýt Ráchel, nevylezla  bych z postele. V takovém rozpoložení jsem včera ráno vstoupila do kuchyně a s hrůzou zjistila, že je tak zaplněná, že už není možno uvařit ani čaj. Jednak chyběl čistý, nebo alespoň méně špinavý hrnek a také

Tak jsem zase klikala a klikala až jsem tohle našla na youtube. Čtu Schindlerův seznam a Jerušalaim šel zahav je jednou z písní, které zní ve filmové verzi.

Tady je český text:

"A kam dáte kočky?", byla jedna z nejčastějších otázek lidí, když se dozvěděli, že jsem těhotná. V naší společnosti je nejspíš stále ještě rozšířený názor, že kočka a miminko nejdou dohromady. Pes a dítě v pohodě, protože pes se přece dá vychovat, ale kočka?

Ze začátku jsem se nechala zviklat a pár dní jsem procházela všemožné internetové diskuse na dané téma. Tím jsem se zase

Měli jsme doma stará akumulační kamna. Jak stará, nikdo přesně neví, ale patřila k vybavení bytu a můj muž si je pamatoval ještě z doby, kdy na nich jako malý chlapeček sedával v zimě  v době, kdy tam bydlel jeho děda s babičkou. Sloužila dobře a dlouho. Až do doby, než se můj do té doby osaměle a svobodně žijící muž rozhodl, že si mě pustí k srdci, k tělu a do obýváku...

Kamna byla

Mám celoživotně dlouhý seznam věcí a situací, které nesnáším, nezvládám, rozčilují mě, vyčerpávají a bojím se jich. Kdykoli se nějaká taková pohroma blíží, dopředu jsem otrávená a rozčílená. Kupodivu se pak obvykle ukáže, že situace je opravdu hrozně nepříjemná a mně se jen znovu potvrdí, že na seznam nenáviděných životních událostí patří.

Poslední dobou ale jako by mi život naznačoval,

Po shlédnutí posledního dílu Matrixu jsme s mužem vedli obvyklou diskusi na téma, jestli v Matrixu jsme, nebo ne, jestli je Neův příběh v něčem podobný příběhu Ježíše Krista a vůbec jsme se propadali čím dál tím hlouběji do teoretických úvah.

A jako obvykle jsme v určité chvíli zasedli k počítači a počali lovit na internetu doplňující informace. Narazili jsme na stránku matrix-neo

Odkaz na youtube mi poslal kamarád. Ty filmečky jsou prostě dokonalé. Ocení zejména lidé, kteří s kočkou spolubydlí.

Jak tu na ně koukám, Čestmír sedí vedle mě a tváří se poněkud uraženě. Nemá rád, když si z něj někdo utahuje...