Zuzi | Akumulačky

Měli jsme doma stará akumulační kamna. Jak stará, nikdo přesně neví, ale patřila k vybavení bytu a můj muž si je pamatoval ještě z doby, kdy na nich jako malý chlapeček sedával v zimě  v době, kdy tam bydlel jeho děda s babičkou. Sloužila dobře a dlouho. Až do doby, než se můj do té doby osaměle a svobodně žijící muž rozhodl, že si mě pustí k srdci, k tělu a do obýváku...

Kamna byla veliká, nevzhledná a topila buď hrozně moc, takže bylo uprostřed zimy v pokoji jak na pláži na Mallorce, nebo naopak skoro vůbec a podnebí se blížilo únorové Moskvě. Od chvíle, kdy jsem se přistěhovala, jsem začala nenápadně, ale vytrvale apelovat na nutnost akumulačky vyměnit za nějaký z moderních způsobů vytápění. Můj milý odolával dlouho. Věci podle něj mají svou duši a čím je nějaká z nich starší, tím více je spjatá se vzpomínkami a tím méně je možné ji zlikvidovat. Mé nadšené lednové oznámení, že čekáme miminko, jej však udolalo.

O anabázi, kterou jsme absolvovali při honbě za stavebním povolením k instalaci plynového kotle a topení, jsem se již rozepisovala. Trvala pět měsíců a jejím zlatým hřebem byla předložená kalkulace nákladů firmy, se kterou jsme celou dobu byli dohodnutí, že celý úkon provede. Chtěli nakonec asi o 30 tisíc víc... a můj otec, který celý náš husarský kousek financuje, je z fleku poslal do háje.

Tím nám vyvstalo několik drobných komplikací. Firma, která původně měla dělat úplně všechno, od rozmontování a odklizení starých spotřebičů až po nalepení nových dlaždiček v koupelně, nyní nebyla. Otec sice velmi rychle objevil několik menších řemeslných společností, které byly ochotné vykonat dílčí části celé rekonstrukce, ale na snášení stopadesátikilových akumulaček ze čtvrtého patra bez výtahu nikoho nenašel. Nezbylo tedy, než abychom celé zařízení rozebrali sami, po částech snesli a naložili do přistaveného kontejneru.

Můj otec, zručný technik, měl celkem jasnou představu, z čeho se kamna skládají a mému muži již mnoho dní před plánovanou akcí dokola opakoval, jak si poradit s magnezitovými cihlami, topnými tělesy a dalšími součástkami. Za největší problém byly označeny právě ony cihly. V přístroji jich je mnoho, každá váží od tří do devíti kil a snášet je ze schodů bude práce podobná dřině v kamenolomu.

S vidinou této nepříjemnosti, odkládali jsme rozebírání kamen, jak jen to šlo. Jednoho odpoledne, když už byly oškrábané i centimetrové vrstvy malby v koupelně a v kuchyni, odklizena suť a odvoz odpadu byl zajištěn na zítřejší ráno, nedalo se ohromnou plechovou krabici v rohu již déle přehlížet.

S pocitem, že půjde o sice nepříjemnou, ale už ne tak špinavou činnost, nezakrývali jsme již celou místnost igelitem a vytřeli po škrábání stěn podlahu. Pak jsme odstranili vrchní desku kamen a poněkud se zarazili.

Na povrchu byly prachem prosycené chuchvalce čehosi buničinovitého. Muž promptně rozpoznal, že jde nejspíše o skelnou vatu. Pro jistotu jsme volali mému otci, který naši domněnku potvrdil s tím, že jí je tam jen trochu na povrchu a je dobré s ní zacházet opatrně, neb bude po tolika letech asi prášit a skelný prach v plicích je nepříjemný zážitek. Ještě se omluvil, že tuto "součástku" dopředu nezmínil.

Opatrně jsme kamna zase zavřeli, znovu obalili celý byt igelitem, kocouře vykázali na chodbu a já jsem byla odvelena na procházku. Nevydržela jsem venku moc dlouho, protože jsem měla pocit, že nechávat svého muže v boji se skelnou vatou osamělého je zradou manželského slibu (v dobrém i ve zlém, v nemoci i ve zdraví...).

Když jsem se vrátila domů, našla jsem jej uprostřed oparu skelného prachu v obývacím pokoji, okolo nosu ovázanou utěrku a v oku výraz počínajícího šílenství. Právě se pokoušel obalit vrstvou igelitů balík skelné vaty o průměru více než půl metru. Ráznými posunky mě zase rychle vykázal z pokoje. Uklidila jsem se do vedlejší místnosti a ještě dobrou hodinu od vedle poslouchala tlumené kletby na adresu kamen, igelitových pytlů, celé rekonstrukce a mého otce.

Ty balíky skelné vaty byly nakonec tři. Byla ve skoro deseticentimetrové vrstvě po všech stěnách kamen a při dotyku se rozsýpala na prášek. Na zabalení padly čtyři igelitové plachty, dvě role igelitové folie a kotouček izolepy. Celý obývák jsme luxovali třikrát a mnoho hodin větrali, co to šlo. Ruce nás svědí ještě teď, kašlat jsme přestali již druhého dne večer,  a kocouř si dosud neobvykle často olizuje tlapičky.

A magnezitové cihly... ty už můj milý čtyři patra dolů snášel jen tak mimochodem. Já jsem se chvíli pokoušela taky, ale neprošlo mi to. Poslední dobou mi nechce dovolit zvednout ani láhev s minerálkou...