Superžena

Jako každoročně touto dobou, padá na mě i letos zimní depka. Mrazivo, pod mrakem a jaro v nedohlednu.  Bloudím bytem jako duch a nebýt Ráchel, nevylezla  bych z postele. V takovém rozpoložení jsem včera ráno vstoupila do kuchyně a s hrůzou zjistila, že je tak zaplněná, že už není možno uvařit ani čaj. Jednak chyběl čistý, nebo alespoň méně špinavý hrnek a také zmizelo místo pro varnou konvici. Chtě nechtě jsem musela přijmout fakt, že je třeba uklidit. A budu to muset udělat já.

Když jsem se po další hodině chystala začít mýt nádobí, Ráchel usoudila, že potřebuje nosit, papat, hrát si a vůbec mít mou plnou pozornost. Zkusila jsem to usmlouvat lehátkem u kuchyňské linky a nepřetržitým přednesem lidových písní a říkadel. Fungovalo to částečně. Očista kuchyně se nakonec protáhla do pozdního odpoledne a já se už po nevím kolikáté  ptala sama sebe, jak moje babička do toho všeho stíhala vyvařovat pleny a dělat teplé večeře. To mi navíc připomnělo, že lednička zeje prázdnotou a musím do obchodu.

Ve stavu robotické otupělosti jsem v půl šesté vytřela podlahu a po další půl hodině a s pomocí kamarádky, která mě přišla navštívit, jsme se vypravily nakoupit.  Po celou dobu jsem se pokoušela být alespoň mírně pozorná matka a zároveň udržovat konverzaci s kámoškou a nevypadat při tom úplně jako pitomec. 

U pokladny v  Albertu jsem ve stavu postupného odštěpení mysli a těla hledala drobné snad pět minut a nebýt toho, že se tašky s nákupem prozřetelně chopila kamarádka, musela bych se tam ještě vracet. 

Když jsme se pak sunuly rozvážným krokem po namrzlém chodníku zpět k domovu, svěřila jsem se své přítelkyni, že si připadám úplně mimo. Pohlédla na mě překvapeně a pravila: "Fakt? A já zrovna přemýšlím, jak to děláš, že všechno zvládáš tak v klidu a v pohodě - malou, mě, nákup. A k tomu máš i uklizenou kuchyň..."