Život bez seznamů

Mám celoživotně dlouhý seznam věcí a situací, které nesnáším, nezvládám, rozčilují mě, vyčerpávají a bojím se jich. Kdykoli se nějaká taková pohroma blíží, dopředu jsem otrávená a rozčílená. Kupodivu se pak obvykle ukáže, že situace je opravdu hrozně nepříjemná a mně se jen znovu potvrdí, že na seznam nenáviděných životních událostí patří.

Poslední dobou ale jako by mi život naznačoval, že jestli s tím seznamem maličko nepohnu a trošku jej neproškrtám, budu v permanentní depce. Dokonce mi přihrál pod ruku i motivační četbu v podobě knihy Koncept kontinua. Jsem sice zatím u druhé kapitoly, ale předmluva k zamyšlení stačila.

Autorka knihy se kdysi na začátku minulého století jako bláznivá mladice vydala do jihoamerického pralesa s jakousi expedicí, která tam šla hledat diamanty. Nosiče jim dělali místí domorodci. Autorka si všimla jednoho podstatného rozdílu mezi nimi a sebou a dalšími "civilizovanými" členy výpravy. Ti indiáni byli pořád vysmátí. Ať byla situace sebešílenější, vždycky si našli nějaký důvod k radosti. Celkem jí připadali nejdřív padlí na hlavu, neboť ona i její kolegové se adekvátně nepříjemnosti různých  událostí vztekali a propadali trudnomyslnosti, jak se na slušné lidi patří. Pak ale usoudila, že přístup indiánů je daleko životnější, než ten její.

Nadchlo ji to tak moc, že se pak do Jižní Ameriky několikrát vrátila, tentokrát už s cílem sledovat, co tihle lidé dělají jinak, že jsou nakonec tak spokojení. Přišla na celou teorii o výchově dětí, ale tu teď nechám stranou. Co přišlo důležité mně, je fakt, že tihle lidi žijí bez seznamu. Nemají zřejmě nikde v hlavě kolonku nadepsanou "totální opruz", či "neřešitelný průšvih" a v ní soupis událostí, které by mohly nastat. Oni dokonce nemají ani slovo "práce".  Znají takové úkony jako "nošení vody",  "mytí nádobí", "zabíjení divokého tygra, který mě napadl", nebo "stavění nového domu, po té,  co mi povodeň strhla ten předchozí", ale žádná z těchto činností nespadá ani do kolonky "práce" ani do "životní katastrofa" a podobných.
 

Před měsícem jsem ještě přísahala, že budu hrozně vyvádět, pokud nebude byt pro miminko připravený nejpozději do konce července. Je konec srpna a já celkem v klidu uklízím suť po vysekané elektrice uprostřed bytu-staveniště. A ano, místy propadám panice, ale na rychlost s jakou věci pokračují to nemá absolutně žádný vliv. A zdá se, že i přes to je stále možno se radovat ze života.

Taky jsem zjistila, že i po projití si roky všeliké terapeutické práce na sobě zase a znovu opakuji staré chyby a komplikuju si jimi život. Přitom jsem sama sobě tvrdila (opakovaně), že takové hovadiny už jakživa neprovedu. A stalo se. Ale vraždit se kvůli tomu nakonec nemusím. 

Nevím, jestli taky máte svůj seznam s kolonkami jako: "tohle nepřežiju"  "tohle mi kompletně zničilo celý život", či alespoň "když řekne tohle, zkazí mi celý den", ale pokud ano, jen jsem vám chtěla sdělit že je úplně na nic a je ideální ho zahodit. Všechno se dá zvládnout, každá situace se dá řešit, vždycky existuje druhá šance a člověk toho dokáže daleko víc, než si myslí.

.