Po té, co nás v srpnu opustila kočka Sajuri, náš kocour osiřel. Zprvu jsme byli docela spokojení, protože se z něj stalo opět úžasně přítulné, hravé a mazlivé zvíře, ale když  se pak her a škádlení začal opakovaně dožadovat škrábáním nábytku ve tři ráno a při procházení bytem si nám sebevražedně lehal přímo pod nohy ve snaze být hlazen, začali jsme být unavení. Korunu všemu dodalo narození

Byly jsme dnes s kamarádkou a našimi dětmi ve věku 23 a 15 měsíců v ZOO. Jdeme si vtipkujeme:

Já: Hele, tam je louže a hrozná břečka...

Kamarádka: hezký...

Děti: všelijak pobíhají a klopýtají po náledí...

Já: To jsem zvědavá, kdo z nich tam spadne jako první...

Kamarádka: hahahahaha...10 vteřin... ha... ha... oba...

Děti: huáááá...ááááá...éééé...

Žiju s přítelem. On ještě přede mnou žil s kocourem. Takže jsem byla přistěhovalec, ale oba mě ve své velkorysosti s láskou přijali, ačkoli jsme si během několika týdnů vzájemně zpřevzaceli život naruby. Teda my. Hlavně já, co si budem povídat... Pusť si ženu do bytu a uvidíš, co se začne dít za věci! No a tak

Dneska mě Ráchelí opět dostala. Pomalu ale jistě se z ní stává úžasně šikovné, vynalézavé a hlavně samostatně pohyblívé dítě. Začíná být dokonce destruktivnější, než kočky a to už je co říct. 

Pokud se kočka přiblíží ke květináči, většinou ho mine a jen někdy prozkoumá obsah, ukousne list, či vyhrábne trochu hlíny a když se přiblížím na dohled, uskočí tři metry stranou a tváří se, že

Naše ratolest strká teď do pusinky úplně všechno a já se nutím zapomenout na všechny znalosti o bakteriích a přenosu chorob, které jsem kdy nabrala. Směji se sama sobě při vzpomínce na podrobné studium vhodných hraček a kousátek pro nejmenší, kdy jsem chtěla zajistit, aby Ráchel dostala do pusinky jen věci zdravotně nezávadné.

Procitnutí do reality začalo kolem pátého měsíce, kdy poprvé

On: Miminko už spí...

Ona: Hmmm...

On: Miláčku...(opatrně se přibližuje)

Ona: Hmmm... (rozpačitě se snaží štěpit pohled mezi muže a dítě)

On: Chybíš mi...

Ona: Ty mně taky...(po šestnácté kontrole spícího kojence se sune k muži)

On: Mmmmm...

Ona: Ach...

On: Miláčku?

Ona: Mmmmm...

On: Ty spíš?

Ona: ...

"A kam dáte kočky?", byla jedna z nejčastějších otázek lidí, když se dozvěděli, že jsem těhotná. V naší společnosti je nejspíš stále ještě rozšířený názor, že kočka a miminko nejdou dohromady. Pes a dítě v pohodě, protože pes se přece dá vychovat, ale kočka?

Ze začátku jsem se nechala zviklat a pár dní jsem procházela všemožné internetové diskuse na dané téma. Tím jsem se zase

Tak nám konečně dali vytoužené stavební povolení.  Do porodu mám šest týdnů, tak to snad všechno stihneme. Kocouř se ukazuje být nadšeným spolupracovníkem. Miluje dění a novinky a chce být přítomen všemu. Místy je ovšem jeho asistence spíš problematická:

Zde je záznam rozhovoru mého muže s kocouřem, který jsem vyslechla ležíc pohodlně v posteli v ložnici:

Muž:  Sedí na štaflích,

Máte-li doma kočku, můžete jistě potvrdit, že vpravit do ní lék v podobě tabletky vyžaduje schopnost dočasného popření reality. Kočichy prášky obecně polykají nerady. Zejména pak nesnáší tabletky na odčervování, neboť jsou pro ně nekonečně odporné a hořké.

Každý "majitel" kočichy, či kocouře vyzkouší postupně mnoho způsobů, jak zvíře oblafnout lék do něj vecpat. Ani my jsme nebyli

S přítelem často diskutujeme zapáleně o závažných duchovních tématech. Dneska jsme strávili dobrou hodinku nad talířem palačinek úvahami na téma zda duše je, či není informace.

Inspirací k této debatě byla moje ranní zmínka k článku "O duši" , který mě zaujal na spřáteleném blogu. Zatímco já