Radosti všedního dne

Dneska mě Ráchelí opět dostala. Pomalu ale jistě se z ní stává úžasně šikovné, vynalézavé a hlavně samostatně pohyblívé dítě. Začíná být dokonce destruktivnější, než kočky a to už je co říct. 

Pokud se kočka přiblíží ke květináči, většinou ho mine a jen někdy prozkoumá obsah, ukousne list, či vyhrábne trochu hlíny a když se přiblížím na dohled, uskočí tři metry stranou a tváří se, že s výsledkem nemá nic společného. 

Ráchelí zvládla během mé návštěvy toalety dolézt ke květině, sežmoulat většinu listů, převrhnout květináč, vyhrabat hlínu a trochu jí pojíst. Když jsem se jí pak od zdevastované okrasy bytu odvážila odtrhnout, řičela, jak když ji na nože berou. Zklidnila se až při zábavné hře s vodou při mytí ručiček.  Z koupelny jsme odcházely jak vodníci, zralé na kompletní převlečení. 

Po půl hodině jsem čisté a suché robě položila na deku a obklopila zajímavými předměty - prostírání, lžíce, hrnek, klubíčko vlny, protože všelijaké plyšové, či plastové řvavě barevné potvory už naše holčička zcela ignoruje. Sama jsem na chvíli usedla k počítači. Ráchel si hrála velmi klidně a soustředěně. Až po pár minutách mi došlo, že až neobvykle tiše. A tady je výsledek:

Ona ta lišta u zdi držela jen na dobré slovo, ale že to naše mimi je až tak šikovné... Považte: dolézt ke zdi, odhrnout deku, odstranit lištu, vyhrabat něco omítky a nacpat si ji do pusy.  To vše zcela nehlučně. A tak byl zase řev a znova mytí ručiček. Teď už je z ní zase andílek. Spinká a tráví maltu - snědenou omítku hojně zapila mlékem.