"Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali." V.E.Frankl
Článek Stres a smysl
Komentáře k článku: Stres a smysl
lucix2: Tak tohle je fakt úžasnej článek, kterej nevystihuje jen tebe, ale hodně moc lidí...
jindra*: Opravdu moc dobrý, hezký a inspirativní článek, Zuzi. Inspiroval mě k zamyšlení.
Mám dluhy. Protože za ně cítím vinu, svět mi ji zrcadlí a obviňuje mě. Snažím se tedy pracovat, abych je splatil co nejrychleji, a tak se ženu a ani si neodpočinu. Když splatím tenhle, objeví se další. Nejde (zdaleka) jenom o peníze. Tomuhle jsem slíbil návštěvu a nesplnil jí, dlužím jí tedy. Tamtomu dlužím víc lásky, tadytomu víc práce, tomu zavolání, tomu pomoc s tím, tamtomu s oním. Těmhle jsem nenaplnil očekávání, dlužím jim tedy satisfakci. Všem něco dlužím. Těm, co zatím nedlužím nic skutečného, dlužím ochotu cítit se vůči nim jako dlužník. Dokonce i sobě dlužím pocit, že jsem slušný a dobrý člověk! A splatit to jako by nebylo v rámci jednoho života možné. Snad kdybych se uhnal a zemřel, snad bych tím všechno splatil.
Za vším je pocit provinění a touha po tom poplácání po ramenou, po přijetí. Výsledkem je pěkný stres. Řešením (z moudrých knih) je pouze a jen odmítnutí viny. To zahrnuje i odmítnutí virtuálního pocitu dluhu (nikoliv skutečných dluhů, ty reálně existující splatit musím). Další pomocné faktory (a univerzálně dobré) jsou soustředění se na pozorovatele v sobě a vyrovnaná pracovitost s relaxací bez vědomého ohledu na cíl a s vírou, že jednou prostě bude splaceno vše. Trpělivost s osudem i se sebou. A opatrnost při dalších závazcích. Jestli (chtěl jsem napsal když, ale to předpokládá splnění, vzniká tím závazek a pocit dalšího dluhu 
) se mi to podaří, nebudu mít potřebu si ten pocit materializovat ve světě v podobě reálného finančního zadlužení.
No, takže nechť se nám všem dobře daří
zuzi: Díky za komentář, Jindro, ještě to proberem! Měj se dneska hezky. Pokud možno bez ohledu na cíl a pocit dluhu.
---
zuzi.pise.cz
davis: Jsem unavený. Už strašně dlouho. Jediný lék na únavu je adrenalin, protože spánek nestačí a nicnedělat nedokážu. Adrenalin je v dnešní době celkem levně k dostání. Nepotřebujete ani bobule ani buchny, stačí na sebe navalit hromadu stresu... a už to frčí! Není zrovna nutný, aby člověku šlo o život, ona snaha o uznání je silný zdroj a strach ze zavržení ještě silnější. A ego, to je panečku motor! Dám to líp než všichni kolegové, budu mít víc kšeftů, když někdo vysloví moje jméno, všichni řeknou: "No jasně, ten je fakt šikovnej!"
Válej, vole, jen válej, seš fakt hustej!
Musel jsem si pořídit novej mobil, do toho starýho se vešlo jen 300 čísel. To zní dobře, ne?
Sakra. Jak to, že mam v mobilu 460 kontaktů a z toho sotva 30 nepracovních? Jak to, že z celýho toho seznamu jen sotva deset lidí aspoň jednou do roka zavolá, aniž by něco potřebovalo? Jak to, že jsem poslední single z široký rodiny? No, já jsem byl přece vždycky jinej, taková černá ovce rodiny, zato beru v průměru skoro tolik co táta a všichni mi blahopřejou k tomu jak jsem úspěšnej.
Hmm, asi něco bude špatně. Ale jak z toho ven? Nervy i city tvrdnou do ocelové pevnosti, spousta věcí mi už nevadí, spousta bolestí mě přestala trápit, připadám si tak trošku jako terminátor.
Díky Bohu člověk má v každém sebelepším brnění trhlinky, které nikdy nedokáže zalátat. A těmi občas k němu něco pronikne i když se brání. A tak když s trémou beru do náruče dvouměsíční neteř, tak mám vždycky slzy v očích a říkám si, že tohle je přece jádro věci! A když vidím její unavené a šťastné rodiče, zdálky ke mě doléhá, že tohle by přeci mohl být smysl, za kterým se všichni tak ženeme. Bože, díky, že se nedokážem zcela zříci našeho nedokonalého lidství, i když bychom tak rádi!
zuzi: Jak já Ti rozumím... taky bych teď mohla pochrupkávat, ač jsem v práci, nic se neděje, mám hotovo...
---
zuzi.pise.cz
rakja: Moc hezký článek díky za něj. Život je krásnej boj. Poslední zkušenost kdy mne