"Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali." V.E.Frankl

jindra*: Opravdu moc dobrý, hezký a inspirativní článek, Zuzi. Inspiroval mě k zamyšlení.
Mám dluhy. Protože za ně cítím vinu, svět mi ji zrcadlí a obviňuje mě. Snažím se tedy pracovat, abych je splatil co nejrychleji, a tak se ženu a ani si neodpočinu. Když splatím tenhle, objeví se další. Nejde (zdaleka) jenom o peníze. Tomuhle jsem slíbil návštěvu a nesplnil jí, dlužím jí tedy. Tamtomu dlužím víc lásky, tadytomu víc práce, tomu zavolání, tomu pomoc s tím, tamtomu s oním. Těmhle jsem nenaplnil očekávání, dlužím jim tedy satisfakci. Všem něco dlužím. Těm, co zatím nedlužím nic skutečného, dlužím ochotu cítit se vůči nim jako dlužník. Dokonce i sobě dlužím pocit, že jsem slušný a dobrý člověk! A splatit to jako by nebylo v rámci jednoho života možné. Snad kdybych se uhnal a zemřel, snad bych tím všechno splatil.
Za vším je pocit provinění a touha po tom poplácání po ramenou, po přijetí. Výsledkem je pěkný stres. Řešením (z moudrých knih) je pouze a jen odmítnutí viny. To zahrnuje i odmítnutí virtuálního pocitu dluhu (nikoliv skutečných dluhů, ty reálně existující splatit musím). Další pomocné faktory (a univerzálně dobré) jsou soustředění se na pozorovatele v sobě a vyrovnaná pracovitost s relaxací bez vědomého ohledu na cíl a s vírou, že jednou prostě bude splaceno vše. Trpělivost s osudem i se sebou. A opatrnost při dalších závazcích. Jestli (chtěl jsem napsal když, ale to předpokládá splnění, vzniká tím závazek a pocit dalšího dluhu ) se mi to podaří, nebudu mít potřebu si ten pocit materializovat ve světě v podobě reálného finančního zadlužení.
No, takže nechť se nám všem dobře daří