Stres a smysl

Žiju ve stresu. Ve stálém pocitu, že něco nestíhám a někam jdu pozdě. Pro jednu věc zapomínám na druhou a než si najdu čas sejít se s kámoškou, ona skoro smaže moje číslo ze seznamu. Jsem unavená, každou chvíli nevyspalá a adekvátně tomu protivná na všechny kolem sebe. A stejně přes to všechno mám kdesi vzadu pocit, že jsem pořád příliš pomalá a měla bych přidat.

Pokud Vás tohle povahové ladění minulo, užíváte si klidu a dokážete říct "ne" každé činnosti, která je objektivně nad Vaše možnosti a naopak se rozhodujete dělat věci, které Vás těší a dávají smysl, mám k Vám hlubokou úctu a obdiv. Pokud patříte mezi Ty, kteří si vlastním negativismem a stihomamem zadělávají na infarkt ve čtyřiceti stejně jako já, pohleďte přímo na hlubokou blbost našeho jednání.

K čemu mi to vlastně je? Proč pracuju, studuju a vymýšlím si milion dalších aktivit, které potom nemůžu stihnout? Když k sobě budu upřímná, je to jasné, jak facka. Nejsem žádný trdlo, abych dělala spoustu věcí jen tak pro nic za nic.

Důvodů je hned několik. Takže za prvé - když vystuduju několik škol, napíšu desítky seminárek a složím spoustu zkoušek, budu moct dělat lépe placenou práci a budu za vodou. Budu mít víc peněz, za ně si v klidu koupím víc věcí, které mi, jak říkají v každé reklamě, přinesouonu kýženou radost ze života...

Za druhé - když budu dělat hodně užitečné práce, zejména takové, která pomáhá druhým, budou mě ostatní uznale plácat po ramenou a já budu mít konečně pocit, že jsem důležitá a hodnotná, že za něco stojím. A pak si konečně budu moci vydechnout a užívat radosti ze života...

A nakonec, když budu stále v jednom kole, mysl neustále zaměstnanou přemýšlením o spoustě praktických věcí, neobjeví se za tím vším to hrozivé a tíživé prázdno, které, kdykoli se vplíží do nitra, s sebou nese slzy, smutek a pocit, že sice dělám všechno možné, ale radost ze života v tom není.

Jsem jako pes, který se honí za vlastním ocasem! Ženu se, abych měla stále víc – úcty, obdivu, pocitu důležitosti, věcí, peněz . . . je vlastně jedno čeho. Hlavně že ještě víc! Dál! Rychleji! Protože tam někde v dálce je pocit radosti a štěstí ze života...

Ale potom – když dokončím školu, změním zaměstnání za ještě náročnější a koupím si další nové tričko, zjistím, že jsem zase zpátky na začátku. Protože titul, který jsem získala ještě pořád nic neznamená, existují i významnější pracovní pozice a k tomu tričku potřebuju nové kalhoty...

V jedné prezentaci, která koluje přes maily, je zmínka o dnešním dnu. Něco ve smyslu: přestaň si myslet, že radovat ze života se můžeš začít až potom, co pro to budeš mít nějaký dobrý důvod, protože zítra už můžeš být dávno pod drnem... Dívala jsem se na ni mnohokrát. Hlavně když jsem ji ukazovala svým vystresovaným přátelům a dávala jim přednášky o relaxování a nutnosti občas vypnout. Ne nadarmo moudří lidé říkají, že máme dobře naslouchat radám, které udílíme druhým...

Takže: nakonec, ať se na to koukám odkud chci, vychází mi, že tenhle způsob života vede přímo do zdi. A co hůř nebaví mě a opravdu mi připadá NAPROSTO NESMYSLNÝ! Ať udělám cokoli sebelépe, stejně to cosi ve mně nebude spokojené. Stejně je všechno málo, protože moje představa dokonalosti, za kterou se ženu, je fata morána uprosřed léta na poušti. K čemu mi budou peníze a uznalé pohledy okolí, když nebudu mít čas na lidi, co mám ráda, a život pro mě bude jedna dlouhá šichta v uhelným dole?

Proto slavnostně prohlašuji, že končím. Přestávám se se hnát za bludičkou a kašlu na to, co si o mně kdo pomyslí!

Mám jen tenhle život a potřebuji v něm cítit smysl.

A protože už jsem chytrých knížek přečetla stohy, vím, že mi sedí přímo pod nosem.

Zatím ještě nevidím, kde přesně, ale už jsem se zastavila a teď dřepím na zadku a dívám se.