"Kdo se táže po smyslu života, klade otázku špatně. Otázky nám pokládá život a na nás je, abychom na ně odpovídali." V.E.Frankl

davis: Jsem unavený. Už strašně dlouho. Jediný lék na únavu je adrenalin, protože spánek nestačí a nicnedělat nedokážu. Adrenalin je v dnešní době celkem levně k dostání. Nepotřebujete ani bobule ani buchny, stačí na sebe navalit hromadu stresu... a už to frčí! Není zrovna nutný, aby člověku šlo o život, ona snaha o uznání je silný zdroj a strach ze zavržení ještě silnější. A ego, to je panečku motor! Dám to líp než všichni kolegové, budu mít víc kšeftů, když někdo vysloví moje jméno, všichni řeknou: "No jasně, ten je fakt šikovnej!"
Válej, vole, jen válej, seš fakt hustej!
Musel jsem si pořídit novej mobil, do toho starýho se vešlo jen 300 čísel. To zní dobře, ne?
Sakra. Jak to, že mam v mobilu 460 kontaktů a z toho sotva 30 nepracovních? Jak to, že z celýho toho seznamu jen sotva deset lidí aspoň jednou do roka zavolá, aniž by něco potřebovalo? Jak to, že jsem poslední single z široký rodiny? No, já jsem byl přece vždycky jinej, taková černá ovce rodiny, zato beru v průměru skoro tolik co táta a všichni mi blahopřejou k tomu jak jsem úspěšnej.
Hmm, asi něco bude špatně. Ale jak z toho ven? Nervy i city tvrdnou do ocelové pevnosti, spousta věcí mi už nevadí, spousta bolestí mě přestala trápit, připadám si tak trošku jako terminátor.
Díky Bohu člověk má v každém sebelepším brnění trhlinky, které nikdy nedokáže zalátat. A těmi občas k němu něco pronikne i když se brání. A tak když s trémou beru do náruče dvouměsíční neteř, tak mám vždycky slzy v očích a říkám si, že tohle je přece jádro věci! A když vidím její unavené a šťastné rodiče, zdálky ke mě doléhá, že tohle by přeci mohl být smysl, za kterým se všichni tak ženeme. Bože, díky, že se nedokážem zcela zříci našeho nedokonalého lidství, i když bychom tak rádi!