Léčit a pečovat

Na zdravotnických školách se sestřičky učí rozlišovat mezi anglickým "cure" a "care". Liší se jen v jediném písmenku, ale jejich význam je úplně odlišný a správné pochopení téhle odlišnosti může přinést sestrám ohromnou sílu unést těžké okamžiky vlastní budoucí profese. Sama jsem si hlavní rozdíl mezi těmito dvěma slovy uvědomila až v posledních dnech, když jsme trávili čas s naší nemocnou kočkou Sajuri.

Anglické "cure" znamená léčit. Snažit se léčit a vyléčit nemocného je základním posláním lékařů a potažmo i sester. "Cure" samo o sobě ve své nejokleštěnější formě značí takzvanou "kurativní" léčbu. Jejím cílem je navrátit člověka k plnému zdraví a pokud možno úplně odstranit příznaky a příčinu nemoci.

I přes pokročilost lékařské vědy totiž zůstává velké množství nemocí, které úplně vyléčit neumíme. Dovedeme akorát zpomalit jejich průběh a můžeme se snažit se o zachování maximální kvality života člověka. Někteří zdravotníci při setkání s takovými nemocnými trpí. Není lehké být lékařem a do očí člověku říci, že zrovna jeho nemoc vyléčit nedokážu. Jsou i tací, kteří se snaží takové lidi nějak nenápadně přehodit svým kolegům, protože léčit člověka, jehož nemoci se běžně zbavit nelze, bývá dlouhodobá a strastiplná cesta.

Osvícenější a pokornější zdravotníci uznávají i léčbu "paliativní". Ta nastupuje na scénu, tehdy, když "kurativní" léčba již nemá co nabídnout. Možnosti paliativní léčby jsou v současné době hodně rozsáhlé. Dokáže život člověka zkvalitnit a prodloužit o dlouhé roky. Ale i tady má "cure" své meze. Nemoc se nedá odsouvat do nekonečna. Stav se horší a lékaři nezbývá, než sklonit hlavu vzdát se snahy natahovat život a hledat, jak jeho zbytek učinit kvalitním, nebo alespoň snesitelným. Nastupuje léčba "symptomatická", tedy příznaky mírnící.

Najít ten okamžik, kdy přestat podrobovat nemocného spoustě nepříjemných zákroků a dát přednost úlevě od příznaků i s rizikem zkrácení délky života, je nesnadné a hodně lékařů i dalších zdravotníků dovede dlouho zavírat oči před realitou a své pacienty hodně mučit, než změnu přístupu k léčbě přijmou. Pokud už se k diskusi odhodlají, začínají někteří mluvit i o aktivním usmrcení člověka v této fázi nemoci. Protože mají dojem, že život s nemocí, která nevyhnutelně vede k brzké smrti a má mnoho nepříjemných projevů, které výrazně omezují možnosti člověka, již postrádá smysl.

Jsem zásadně proti cílenému zabíjení nemocných a ještě se zmíním proč. Ještě zpět k symptomatické léčbě. I její možnosti jsou v lidské medicíně hodně rozsáhlé a stále se rozvíjejí.Správně léčený člověk nemusí před smrtí trpět nesnesitelnou bolestí, nemusí se udusit za plného vědomí, či zakoušet jiné hrůzy. Pokud se tak děje (a bohužel to tak leckde ještě je), je na vině často nedovzdělaný doktor, který se ohání hloupými argumenty jako je například možnost, že vysoká dávka Morfia utlumí dechové centrum v mozku, což by uspíšilo smrt člověka a proto nechá nemocného radši umírat v bolestech.

I symptomatická léčba má však svoje meze. Nejde odstranit úplně všechny nepříjemnosti, kterými trpí umírající. Zůstává minimálně strach z neznámého, či smutek nad ztrátou života. I tady se lékaři i sestry snaží zůstat u "cure" a všemožně tlumí psychické jevy, které člověka při odchodu ze života provází. Možnosti "léčby" jsou tady ale hodně omezené. Jak léčit něco, co je v podstatě normální a přirozenou součástí umírání? Jak léčit umírání, které je přirozenou součástí života každého tvora? Můžeme smrti opět vzít trošku vítr z plachet a když už se jí nemůžeme vyhnout, mlžeme se snažit si alespoň sami vybrat okamžik, kdy nastane. Ať už zabitím sebe sama ve vlastní režii, či za asistence někoho dalšího. Jenže tohle není cesta pro každého.

Věřím, že jako jsme si nejspíš nevybrali kdy se narodíme, nemáme právo si vybírat ani okamžik vlastní smrti. Můžeme volit, jak budeme zacházet se životem, který nám byl dán. Ale svévolně jej ukončovat ve chvíli, kdy si s ním už jaksi nevíme rady, je možnost, které je lepší se vyvarovat. Nemám pro tenhle pohled nějaké konkrétní podklady. Jen to tak cítím. Hlavně kvůli tomu, že jsem sama párkrát zažila, že lidský život může mít smysl až do poslední vteřiny. I v poslední minutě svého života můžeme pochopit něco nového a pokud ne my, pak možná někdo v našem okolí.  

Když tedy v určité fázi již nejde léčit, něco aktivně podnikat proti projevům nemoci, protože samotné umírání není nemoc, co tedy jde dělat? Zde právě ono "cure" ustupuje před "care".

"Care" znamená pečovat, starat se. "Care" jde samozřejmě provozvat souběžně s "cure" a sestřičky se učí, že právě zde spočívá gró jejich práce. Pečovat o člověka, starat se o něj v jakékoli situaci a fázi nemoci. Nejde, nebo spíš mnohdy nemá smysl člověka až do konce jeho života léčit. Je však nanejvíš důležité o něj až do posledního vydechnutí a i následně o jeho tělo pečovat. "Care" nemá omezení. Pečovat navíc může kdokoli. Sestry jsou v "poskytování péče" profesionálkami, ale mnohdy je lepším pečovatelem člověk umírajícímu blízký.

Starat se o někoho je široký pojem. Pro mě to znamená snažit se poskytovat druhému to, co mu přináší užitek a úlevu. Pečuje i ten, kdo jen mlčky sedí, nic nedělá a jen prostě je blízko. 

Co skutečně znamená "care", jsem si neuvědomila na žádném kurzu, ale právě při péči o Sajuri. Nemoc, která ji trápila se nedala vyléčit. FIP, neboli virový kočičí zánět pobřišnice je odporné svinstvo, které zvlášť při propuknutí vlhké formy kočku zabije během pár týdnů. Většina zvěrolékařů po diagnóze této choroby a v situaci, kdy kočka slábne, nežere a nehraje si doporučí zvířátko nechat utratit, aby se netrápilo. Či spíš aby se netrápili jeho majitelé. Vidět tvorečka, který ještě před pár dny býval hravým energií kypícím stvořením, jak jen leží a těžce dýchá, není nic moc.

A kromě té injekce opravdu nejde dělat skoro nic. Žádné léky to v konečném stadiu už nezastaví. Sajuri ke konci jen pila vodu a ležela a občas popošla. Chtěli jsme udělat to, co u lidí odmítám, ale u zvířat mi to přišlo normální. Nechat jí dát injekci, "aby se netrápila".  Ona ale nechtěla nikam jet. Několikrát se nám vytrhla a schovala se pod vanu, když jsme se ji snažili dostat do přepravky. Když už se nám zadařilo, mňoukala tak zoufale, že jsme to vzdali a nechali ji doma. Nechali jsme ji být a jen sledovali, co se bude dít dál. Sajuri občas zalezla do některého z budníčků, které jsme jí postupně stavěli v různých částech bytu. Občas vyšla ven a nechala se hladit. Trpělivě snášela výpady kocouře, který zaujal přístup: "když tě packou praštím o trochu víc, třeba tě to probudí a začneš si zase hrát..."

Byli jsme s mužem docela odrovnaní. Pečovat je těžké. daleko těžší, než léčit. Když můžete něco dělat, cpát do zvířete prášky, nebo kapat do očí, nebo alespoň vařit nějakou ňamku, je to celkem snesitelné. Když je všechno tohle k ničemu a můžete jen sedět, hladit kožíšek, ale nemáte šanci té potvůrce jakkoli jinak ulevit, je to utrpení. Nic mě neničí víc, než pozorovat situaci, kdy nemůžu dělat NIC.

Postupně jsme ale pozorovali, že se měníme. Přestali jsme sledovat televizi. Usoudili jsme, že se jí vlastně můžeme klidně zbavit - život je tak krátký, proč si ubírat čas sledováním vymyšlených a často zhovadilých příběhů neexsitujících lidí? Taky jsem přestala peskovat kocouře i manžela za každou prkotinu. Proč si otravovat společný čas, když nevím, jak dlouho tady kdo z nich bude? Začala jsem si víc vážit každého rána, kdy se vzbouzím a věci jsou tak nějak obyčejné a normální, protože to tak nemusí být vždycky.  A obyčejnost a všednost je vlastně tak moc barevná a zajímavá.

Na tohle všechno jsem ale přišla až potom, co jsme se rozhodli, že Sajuri nenecháme utratit, ale budeme o ni pečovat, dokud to bude potřebovat. A uvědomění, že pečovat se dá i tak, že člověk vlastně nedělá nic a jen je, přišlo v noci, když kočicha umřela. Večer byla dost neklidná, pořád se někam sunula a hledala si místo.  Nakonec se uložila vedle naší postele. Byla jsem dost unavená, takže jsem každou chvíli začala poklimbávat. Vždycky když už jsem skoro spala, kočka zamňoukala a vzbudila mě. Nechala se hladit, koukala na mě. 

Poslední tak půl hodiny s námi byl i kocour. Seděl u ní, občas ji olizoval a smutně mručel. Pečoval. Truchlil. Nevěděla jsem do té doby, že zvířata opravdu truchlí. Jasně, slyšela jsem o tom, ale nějak jsem měla pocit, že to je jaksi nevědomé, instinkt, či co. Ale tohle bylo úplně jiné. Velmi podobné jako u lidí.

Až po poslední chvilky jejího života mi docházely nové věci, které jsem do té doby přehlížela. Až do poslední chvíle měl život Sajuri smysl. Nevím, jestli pro ni. Pro  mě ale veliký. Jen mi proběhlo hlavou, o co všechno bychom s mužem přišli, kdybychom se rozhodli jí "pomoci, aby netrpěla", překonali její odpor a donesli ji na injekci.

A tohle byla "jen" smrt domácího zvířátka. Kolik možností pak v sobě skrývá odchod člověka?

Pěčovat je možné až do posledního okamžiku. A moci o někoho pečovat je sice hodně náročné, ale velice poučné. Smrt může být děsivá, co jí předchází mnohdy nepříjemné a co je po ní se můžeme tak akorát dohadovat. Být poblíž, když smrt přichází ale dává možnost uvědomit si život.

V minulosti se každý člověk se smrtí setkával přirozeně celkem často. Dnes se její přirozenou podobu snažíme odsouvat a ignorovat. Teď mě napadá, že možná proto se jí někteří z nás snaží přiblížit oklikou adrenalinovými sporty a všelikými kulty. Protože díky blízkosti smrti si člověk dobře uvědomí, jak krásné a zajímavé je žít.