Respektovat a být respektován

Nadpis článku jsem si vypůjčila z názvu stejnojmenné knihy o výchově dětí od pana Kopřivy a spol. , ale článek bude zase o politice, i když o respektu také. Inspirovaly mě i události okolo návštěvy čínského prezidenta na Slovensku a shlédnutí filmu Vítejte v KLDR!  na HBO.

Dlouho jsem měla pocit, že totalitní režimy všude po světě jsou obrovské zlo, které je protřeba za každou cenu ničit a rozkládat. Klidně i s použitím síly. V případě Číny mi přišlo jako dobrý způsob  všemožně kritizovat jejich vedení, či bojkotovat čínské výrobky. Taky jsem nechápala, proč se vůbec zbytek světa s čínskou vládou baví. Jak můžou, když přece vědí, co se tam děje... Vždyť každému musí být jasné, že čínské úsměvy  a sliby jsou falešné jak zuby stoleté babičky. Přišlo mi nekonečně zbabělé udržovat s Čínou "přátelské" vztahy jen proto, aby se na nás nerozhněvali a nepřestali nám dávat možnost využívat jejich pracovní sílu a prostor k lacinější výrobě.

V posledních dnech jsem se nad takto radikálním pohledem víc zamýšlela. Vzpomněla jsem si právě na knihu Respektovat a být respektován. Je moc zajímavá a neustále vyprodaná a její základní tezí je, že pokud chceme, aby měl někdo úctu k nám a našemu pohledu na svět, musíme mít nejprve my úctu k němu a jeho pohledu na svět. (Tady je rozhovor s autorkami knihy)

Hezky je to tam ukázené pomocí obrázků: v tradiční komunikaci rodič - dítě, je dítě maličkým panáčkem, který posouchá příkazy velkého panáčka - maminky, či tatínka. Problémy v této komunikaci vychází z poměrně brzké nechuti dítěte být tím, kdo pořád jen poslouchá a dělá, co se mu řekne.  Kvůli tomu pak zlobí, vzteká se a všemožně se snaží ukázat vlastní důležitost a poměr sil zvrátit. Z komunikace mezi rodiči a dětmi pak vzniká neustávající souboj o moc.

Zdravá mezilidská komunikace pak vypadá jinak: hovoří spolu dvě postavičky, které jsou stejně velké. Mají stejnou hodnotu a důležitost. A je jedno, jestli ta jedna je matka a druhá dvouleté batole. Jsou si rovny co do nutnosti úcty a respektu, ačkoli matka je v tomto případě tím, kdo vychovává a vysvětluje pravidla a dítě je tím, kdo se učí. V takovém vztahu je prostor pro diskusi a ani jedna strana se nemusí cítit druhou vydírána, či ponižována. V takovém prostředí je možné dělat dohody a kompromisy.

Taková pravidla komunikace jde aplikovat i na mezinárodní politiku.

Pokud se vyjednávání vedou způsobem, kdy je jedna strana pasována do role dítěte, které nic neví a věci dělá špatně a nezodpovědně a druhá strana si připíše úlohu chytrého rodiče, který vydává příkazy a rady, které je třeba bezpodmínečně akceptovat, nutně vzniká napětí. "Dítě" je naštvané, protože z něj někdo dělá hlupáka a všemožně se snaží z této nezáviděníhodné pozice dostat. Většinou s použitím agrese, či různých fíglů.  "Rodič" je také naštvaný, protože jeho radám a příkazům je odporováno. Snaží se udržet svou pozici a "dítě" přimět k poslušnosti. V této přetlačované nakonec není vítězů, protože se obě strany soustředí jen na boj. Vidí před sebou totiž pouze možnosti - já nahoře a ty dole, nebo naopak. A být dole znamená dělat, co se mi říká, nediskutovat, prostě být poslušný, podřízený a "dobře vychovaný".

Tohle rozložení sil bych viděla třeba na vztahu Severní Korey a USA. Kdy Američané "vědí, co je správné" a KLDR je tím zlým, nepřátelským totalitním režimem. Korejci to pochopitelně vidí tak, že oni jsou těmi napadanými, nepochopenými a ohrožovanými. Spojené státy, aby obhájily svou mocenskou pozici, samozřejmě argumentují snahou po zachování světového míru a osvobození země. Všiměte si paralely - mnoho rodičů, když žádá po dětech naprostou poslušnost, činí tak pod rouškou snahy vychovat z nich dobré lidi, naučit je těm správným hodnotám, zajistit jim a hlavně okolí bezpečnost, aby z dětí nevyrostly kriminální živly.

Další zajímavostí ve vztahu rodič - dítě jako nadřazený a podřazený je i pravidlo, že dítě spoustu věcí nesmí, protože ... dosaďte libovolný důvod ... zatímco rodič ty samé věci dělat může. Třeba USA mohou mít jaderné zbraně a mohou klidně pracovat na jejich zdokonalování (protože přece vědí jak je použít atd.), zatímco KLDR takové věci dělat rozhodně nesmí, protože tak ohrožuje světový mír.

V nerovnoprávném vztahu rodič - dítě ale může vzniknout i jiná situace. Být dítětem totiž přináší i výhody. Je-li dítě hodné a poslušné, rodič je chválí, odměňuje, upřednostňuje před jinými a často vyžehlí i nějaký ten průšvih, který si dítě způsobilo. Tedy - rodič z dítěte může odebrat něco z tíhy jeho vlastní odpovědnosti.  Problémem ale je, že dítě je rodiči takto vydané na milost. Rodič může slíbit ochranu, ale chránit nemusí. Dítě je přece "jen" dítě. Není nutné k němu mít respekt. 

Taková situace mi připomíná vztah Slovenska a Číny tak, jak byl k vidění při návštěvě čínského prezidenta. Slováci dělali všechno, co po nich Číňané chtěli. Děti často ve strachu, aby neztratily přízeň rodičů, dělají skoro cokoli. Opouští přátele, aby nezklamali rodiče, odkládají kusy oblečení, které se rodičům nelíbí, chovají se velmi nepřirozeně a poslušně, jen aby si zajistily přízeň rodičů, nebo se alespoň vyhnuly trestu. Stejně tak slovenská policie proti Číňanům v oblecích zasahovala jen velmi zvolna, ale na své občany byla patřičně tvrdá. Proto byla fotografovi Velké Epochy pár hodin před tiskovkou zrušena akreditace, protože Čína Epoch Times (Velká Epocha je česko-slovenská odnož) urputně nesnáší.  

Můžeme jen přát Slovensku, aby "rodič" držel sliby a za pobyt pod jeho ochrannými křídly neplatili příliš vysokou cenu. Přitom by mohli zvolit postoj komunikace rový s rovným, aniž by se k čínské delegaci chovali jakkoli méně uctivě a s respektem. Ale jde o jejich volbu a jejich právo takto přistupovat. Je na slovenských občanech, aby se k jednání své vlády vyjadřovali. Nezáleží na mém pohledu.

Ve vztazích mezi rodiči a dětmi jsou to vždy rodiče (zejména u malých dětí), kteří mohou bludný kruh vzájemného boje o moc přerušit a přejít k respektujícímu přístupu - tj. dvěma stejně velkým postavičkám. Děti jsou na rodičích skutečně existenčně závislé. Udržet si přízeň rodičů je zvlášť pro maličké děti otázkou života a smrti. Rodiče mají široké pole působnosti. Mohou si dělat v podstatě co se jim zlíbí. Ve vztahu dospělých lidí, potažmo států,  toto rozhodnutí může udělat kterýkoli z nich. Riskovat případný nesouhlas druhého už nebývá tak nepřekonatelný problém.

Ideální je, když k respektu přistoupí oba, ale i když jen jeden pustí konec provazu moci, o který se přetahují a uvědomí si, že o tohle tady vůbec nejde, zápas je skončen a objeví se prostor pro řešení problémů. Podmínkou je vzdát se výsad, které přináší absolutní moc (nebo spíš její vidina, protože v mezinárodních vztazích mají i "děti" velký prostor pro "zlobení"), nebo bezpečná pozice za máminou sukní (která je ovšem také iluzí, protože "rodič" může snadno podlehnout vidině okamžitého zisku a dítě v zásadní situaci opustí - Čína se na Slovensko obchodně klidně vykašle, když jí jiná země nabídne aktuálně výhodnější podmínky a nějaké přátelské vztahy a sliby jí budou asi ukradené).

Nakonec mi připadá daleko smysluplnější jednat s totalitními zeměmi stejně uctivě jako se státy, jejichž poliické zřízení odpovídá našim představám. Ve své zemi se můžeme snažit prosazovat systém vlády takový, jaký vyhovuje našim zvykům, morálním hodnotám a představám o slušnosti. Máme na to právo a je to vlastně i naše povinnost. Občané jiných zemí mají zase právo vyjadřovat se ke státnímu zřízení ve své zemi. A mají právo i přijmout totalitu, pokud jim to tak vyhovuje. Mají právo i snášet hrozné pracovní podmínky, přetvařovat se, trpět a devastovat krajinu země, ve které žijí. Pokud s nimi nesouhlasíme a máme dojem, že víme, jak žít líp, můžeme jim jít příkladem ukazovat, že takový způsob života a vlády, který máme my, je pro život nakonec výhodnější a příjemnější. Máme možnost jim i sdělovat svoje výhrady a třeba nekupovat zboží, které bylo vyrobeno způsobem, který odporuje našim představám o slušnosti. Ale všechno s respektem a přiznáním jejich práva mít to ve své zemi tak, jak uznají za vhodné. Podle mě je nesmyslné stavět země, se kterými nesouhlasíme, do pozice hloupých nevědoucích dětí a sebe do role vědoucích rodičů, kteří jim mají ukázat tu jedinou "správnou" cestu.

Ve filmu Vítejte v KLDR! byl takový respektující přístup podle mě hodně patrný. Naši turisté se chovali uctivě a slušně. Respektovali pravidla a zákony země, do které přijeli, ačkoli s nimi většinou nesouhlasili. A Korejci, se kterými byli v kontaktu, i při své dokonalé disciplíně a rezervovanosti začali maličko tát. Mohli si dovolit trošku se uvolnit, protože se nikdo nesnažil je ponižovat, odsuzovat, nebo rozbíjet hodnoty, které jsou jim drahé. A je celkem jedno, že jde o hodnoty, u kterých mám pocit, že jim je někdo nalil do hlavy, kterou předtím řádně vypláchnul. Pokud by kdokoli z našich turistů něco kritizoval, nebo snižoval, mazali by všichni dom už od hraničního přechodu a KLDR by měla dalšího nepřítele - jiný zájezd od nás už by se tam možná ani nedostal. Takhle naši občané zanechali dojem, že jsme zemí, kde mají hodnoty nastavené sice úplně jinak a pro Korejce možná nesmyslně, ale také mají úctu k jejich zemi a proto je možné s námi jednat, místo hraní na přetahovanou.

Pokud s někým mohu relativně otevřeně a uvolněně jednat, mohu jej i do určité míry ovlivnit, něco mu předat. To, co si pak ten druhý ode mě vezme, skutečně přijímá a bere za vlastní. Jistě je možné někoho k něčemu "vychovat" i s použitím výhružek, sankcí, či ponižování. Vše, co je takto přijaté, ale stojí na vratké půdě strachu. Jakmile opadne zdroj strachu, opouští dotyčný i naučené, lépe řečeno vnucené chování. Proto dítě vycepované k dodržování zásady "nepokradeš" v dospělosti nemá problém vytunelovat půl republiky a spousta lidí jen kroutí hlavou: "Takovej hodnej a poslušnej kluk to byl..."

Nevím, jak moc může tahle strategie respektu a úcty fungovat i u expanzivních radikálních muslimů a jim podobných. Nad tím jsem ještě neuvažovala. Zatím jsem bádala pouze nad vztahy s poměrně z mého pohledu civilizovanými a k diskusi ochotnými skupinami. Možná je tohle podobně úzkoprsý náhled, jako byl můj předchozí - tedy bojovat nekompromisně se "zlem", ale stejně mám dojem, jako bych objevila nový kontinent možností uvažování o mezilidských a mezinárodních vztazích.