Fairtrade a Fairwear

v literárních novinách jsem našla moc zajímavý článek o Sweatshopech. Rozjařena tím, že jsem konečně našla, co jsem hledala, jala jsem se podrobně studovat stránky swatschopinfo. A několik poznatků předávám dál.

Skoro každý člověk v této zemi ví, že většina oblečení, které si v obchodech kupujeme za všeliké ceny má původ kdesi v Číně, Thajsku, či Indonésii. Také víme, že lidé, kteří je vyrábí za to obvykle nedostávají příliš zaplaceno, protože v naší ekonomicky vyspělé civilizaci se skláníme před hluboce "logickou" poučkou: Maximalizuj zisk, minimalizuj náklady a udělej pro to cokoli.

Sweatshop se říká továrnám a způsobu výroby, kde jsou porušována snad všechna pravidla zaručující dělníkům alespoň základní lidské zacházení a odměny za práci. Nejsou to žádné přehnané požadavky. Jde o takové drobnosti jako že člověk má právo chodit na záchod, jíst, dojít si k lékaři, pracovat méně než patnáct hodin denně a světe div se - dostat za svou práci zaplaceno.

Docela dlouho vím, že existuje cosi jako fairtrade, neboli "spravedlivý obchod". Týká se ale hlavně potravin a pochutin, takže není problém sehnat "spravedlivou" kávu, kakao, čokoládu, rýži, čaje, oříšky, koření a spoustu dalšího. Fairtrade jsou celé krámky, bývá v sortimentu prodejen zdravé výživy.  Výbornou kávu, kakao a čaj  za celkem přijatelné ceny nabízí Marks&Spencer. Všechno se také dá objednat přes internet a zde a zde najdete dvě e-shopíkové stránky. O fairtrade si můžete víc přečíst tady.

Ale zpět k oděvům. Marně jsem hledala, které ze značek na našem trhu se alespoň trochu zajímají o to, za jakých okolností jsou vyráběny věci, které prodávají. Některé velefirmy samozřejmě mají na svých stránkách prohlášení o etice, třeba Next, nebo, C&A . M&S se snaží o fairtrade a biobavlnu a stejně jako H&M trošku spolupracuje se subdodavateli a práva zaměstnanců jim alespoň místy připomíná, jak píší na sweatshopinfo.

U některých společností ale nemáte šanci zjistit, kde vlastně výrobky nesoucí jejich značku vznikají.  Lákána úžasně nízkými cenami ve slevách, vytěsňovala jsem dlouho hlas svědomí, který mi napovídal, že pokud tričko stojí 99Kč a vím, že firma si rozhodně nenechává ujít zisky, bude tu někde nějaký problémek.

Teprve teď po pár hodinách značne depresivní četby mi dochází, jak moc špatné to s těmi pracovními podmínkami lidí v textilních továrnách je. A to je publikováno pouze to, k čemu se zahraniční šťouralové dostali.

Mezi značky, které se "proslavily" jako zcela ignorující stav lidí, kteří pro ně kdesi na druhém konci světa pracují se řadí třeba: Adler, Authentic, Kikstar, Tip, Yukon. Ty se šijí v továrně R.L. Denim v Bangladéši, kde občas někdo umře při práci vysílením (zdroj). 

Továrna Spectrum v Bangladéši, kde šili třeba Fishbone, NewYorker a Zara zase pracujícím, kteří nedostávali ani minimální mzdu, spadla na hlavu. Celkem dost jich tam umřelo, neb tam neměli únikové východy a dveře byly zamčené, aby zaměstnanci nemohli prchat a odnášet výrobky. (zdroj)

Kupodivu ale existují i společnosti, které se snaží mít nad výrobou svého zboží kontrolu. Není to úplně jednoduché, protože velká západní firma zadá zakázku nějakému dodavateli například v Hong Kongu. Tento dodavatel zase zadá zakázku subdodavatelské firmě v pevninské Číně a tento ji pak předá několika malým subdodavatelských firmám, o jejichž existenci původní zadavatel práce nemusí mít už vůbec tušení. Takže celkem obvyklá představa, že třeba firma Adidas má kdesi v Thajsku jednu či dvě veliké výrobní haly, je úplná pitomost.  Z jednoho trička se pak kromě švadleny, co ho ušila, a lidí, co jej dovezou a prodají, musí uživit i x zprostředkovatelů, kteří nic nevytváří, jen mají správné kontakty a informace. Ti všichni si odkrajují nějaký ten peníz za své služby a celkem logicky pak švadleně nezbyde, než umřít hlady.

Firmy, které se zavázaly na celý proces dohlížet a vnášet do něj alespoň něco málo lidskosti a důstojnosti se mohou sdružit v holandské Fair Wear Foundation, Mají podobně jako fairtrade organizace celkem přísný soubor pravidel, k jehož dodržování se zavazují a garantují "férové" zboží. Co jsem tak koukala, tak u nás jich zatím moc své zastoupení nemá, je tady Mexx, Mamut a Toko. Patří celkem očekávatelně k těm ne zrovna levným.

Jako většina lidí patřících k nižší střední třídě, se dostávám k dilematu, jak při svých finančních prostředcích nakupovat poněkud dražší férové výrobky. Východiskem je pro mě kompromis. Piju méně kávy a kupuji fairtrade. Stejně tak čajíky, cukr, kakao a čokoládu. S oblečením je to těžší, protože jsem rozmazlená ženská a nejradši bych na sebe nic nevzala víc než třikrát. Ale i tady se pomalu umravňuji a snažím se hledět na místo původu a průběh výroby věcí, které kupuji. Svého času jsem byla zastáncem bojkotu neférového zboží, ale pak mi došlo, že to není řešení. Podle informací na sweatshopinfo na to stejně nakonec dojedou ti nejvíc postižení, protože když třeba v nějaké továrně žena potratí při noční dvanáctce, vyřeší to tak, že preventivně vyhází na ulici všechny těhotné bez nároku na jakoukoli podporu (i když jim ji zákony dané země nařizují ženě vyplácet). Je prý lepší šířit informace, brblat a podporovat férové firmy, aby i ostatním společnostem došlo, že férovým přístupem si přilákají zákazníky.

Tak to dělám. Kupuji, píšu, posílám maily a brblám. To mi jde moc dobře.