Počátek života

Už před nějakým časem jsem chtěla napsat svůj pohled na věčně omílané téma počátku lidského života tak, jak se teď pozměnil, když  jsem sama těhotná. Je to docela zapeklitá otázka a rovnou říkám, že si neosobuji patent na pravdu a ani nechci jakkoli hodnotit lidi, tedy hlavně ženy, s odlišným pohledem na věc..

Ačkoli jsem v minulosti zastávala jiný názor, teď cítím,  že život začíná početím. Muž  a žena tím, že se milují v situaci, kdy je šance, že dítě může vzniknout, dávají jednoznačný souhlas s početím, ať už si toho jsou vědomi, nebo ne. Po početí a podle toto, co mi řeklo moje miminko, až do doby než začne v novém tělíčku tepat srdíčko, se dítě může rozhodnout rodiče opustit a pak žena samovolně potratí, často aniž by vůbec postřehla, že otěhotněla. Dítě se k odchodu může rozhodnout i později, ale to už bývá pod tlakem. Buď cítí velmi silné odmítnutí matky (ani ona sama si ho ale nemusí být vědoma!), nebo velikou změnu podmínek, do kterých se chystá narodit, nebo se jemu samotnému do života vůbec nechce. Když je potrat samovolný, ať je to jakkoli bolestná a smutná záležitost, mám dojem, že je to nejspíš v tu chvíli nejlepší řešení, i když to zarmoucená maminka pochopitelně vidí jinak.

Pokud se žena rozhodne pro umělé vyvolání potratu, je to pro miminko veliký otřes. Vstoupit do těla je ohromně riskantní krok a duše, která tak činí se dává s veškerou důvěrou do rukou nových rodičů. Pro dítě je zcela nepochopitelné, proč jej pár, který si je nepřál, vůbec pozval. Samotnou mě hned napadají otázky: A co žena, která byla znásilněna? Co dítě, které se má narodit postižené? a podobné.

Tady to vidím různě. Pokud lékaři rozpoznají vysoké riziko vrozené vady, je to moc svízelná situace. Přesto mám dojem, že pokud nedojde k potratu samovolně, je jeho umělé vyvolání nedobrá věc. Jednak docela často není na sto procent jisté, že miminko bude nemocné a i postižené dítě má právo na život, i když to pro lidi, ke kterým přichází, není jednoduché přijmout. V rodině mého kamaráda zažili situaci, kdy jim jistojistě předpovídali děťátko s Downovým syndromem a maminka byla k potratu opakovaně vyzývána. Jsou křesťané, tak pro ně tohle bylo nepřijatelné řešení a i přes nátlak lékařů si miminko nechali. Světe div se, narodilo se úplně zdravé dítě...

Pokud byla žena znásilněna, pak nevím. Jsem z duše ráda, že jsem takovou věc nemusela nikdy řešit a pevně doufám, že toho budu ušetřena po zbytek života. I tady mám dojem, že je potrat špatný, ale přijmout, donosit, vychovat a snad i milovat dítě, které vzniklo za takových podmínek, je tak strašně těžký úkol, že úplně chápu, když se ho žena zhostit odmítne.

Podle jednoho z pohledů na smysl života tady, se máme ze situací, které zažíváme, něco nového naučit. Situace velmi nepříjemné a těžké mají v sobě tento potenciál k učení veliký. Takže třeba abychom se  mohli naučit odpustit, musíme neudřív zažít ublížení. Možná tedy, že ke svému vývoji někdo potřebuje i zážitek odmítnutí a potratu a pak tu musí být i žena, která takový zážitek umožní. Navíc žena, která jde na potrat, pak většinou prochází velkou bolestí a ještě mnoho let jí občas přichází na mysl, jestli se neměla rozhodnout jinak.

Možná vypadám jako mravokárce, ale přijde mi, že se k problematice potratů a sexu vůbec stavíme někdy až moc lehkovážně. Možná, že odsunout sex až na dobu, kdy je člověk připraven přijmout dítě, které může přijít, není až tak špatný nápad. Sama jsem úplně normální "moderní" žena a taková doporučení mi připadala hrozně starosvětská, ale když teď  zpětně vidím, jak se mnou mávala dlouhodobě braná hormonální antikoncepce a jakých pitomostí jsem se dopouštěla kvůli pocitu, že bych měla mít "dostatek zkušeností" a "ono přece nic nehrozí" a i když pak i hrozilo, krčila jsem rameny dál... Škoda, že občas nejde otočit čas a nepohodlné úseky z minulosti vygumovat a přepsat.