Spousta změn...

Po mnoha týdnech jsem se rozhodla zase něco spáchat do blogu. Jak už  mám ve zvyku, stihla jsem si během pár měsíců obrátit život úplně vzhůru nohama. Tentokrát ale v dobrém.  Kromě toho, že čekáme miminko, jsme už s mým mužem také manželé. Svatbu pro skoro sto lidí jsme stihli zorganizovat za měsíc. V následujících řádcích bude něco inspirace a zkušenosti pro podobné odvážlivce.

Když jsme začali uvažovat, že se vezmeme - bylo to už na konci minulého roku - zjistili jsme, že máme natolik odlišné a mlhavé představy, jakou svatbu vlastně chceme, že jsme to zase rychle řešit přestali a odsunuli úvahy na později. Konkrétně na dobu, až budeme čekat rodinu. V únoru, když bylo jisté, že miminko je na cestě, jsme se chtě nechtě k plánům svatby museli opět vrátit. Oba jsme se shodli, že rádi budeme manželé, jen ten mumraj a shon okolo přípravy svatby a desítky hloupých zvyků, které ji provází, bychom si chtěli odpustit.

Můj milý byl pro svatbu ve čtyřech jen se svědky, já pro malý obřad a následnou nevázanou veselici s přáteli.  Na obzoru se ale objevila palčivá otázka: Co s rodinou?

Při následné návštěvě u rodičů jsem začala opatrně sondovat. Již při prvním vyslovení slova "svatba", se však v očích mé maminky a co je s podivem - i mého táty -objevily jiskřičky živého zájmu. Nebylo pochyb - jejich organizátorský duch a touha udělat pro svou dceru to nejlepší na světě se probudily a již v tu chvíli mi bylo jasné, že s malou svatbou, či vynecháním  tradic, se můžeme definitivně rozloučit. Pravda, naši se sice snažili ovládat  a nějakou dobu lhali sobě i nám a tvrdili, že si svatbu můžeme udělat úplně podle svého a oni nám pomůžou jen s tím, o co je požádáme, ale postupnými kroky, přemlouváním a místy i nehorázným citovým vydíráním nakonec voperovali původně zcela odmítnuté prvky jako rodinný oběd a svatební dort.

Nejprve jsme chtěli svatbu v červnu. Hezky v teploučku, dost času na přípravu a tak. Na úřadě jsme nicméně zjistili, že termíny svateb mají rezervované až do konce září. Když ale paní slyšela, že spěcháme a čekáme mimi, vyšťárala jeden v dubnu. Řekli jsme si, že proč ne, a šli do toho.  Následující měsíc nebyl kolotočem svatebních příprav. Byla to horská dráha se vším všudy!

Je pravda, že hlavní část úkolů na sebe nakonec přavzali blízcí i vzdálenější rodinní příslušníci. Pocházím z klanu značně rozvětveného, kde nová generace má ve zvyku bydlet maximálně deset kilometrů od starší. Navíc všem činí ohromné potěšení poskytovat  ostatním pomoc, dávat rady a vůbec motat se do života v nejvyšší možné míře. Místy je to náročné, proto píši lehce ironicky, ale v situaci, kdy je potřeba něco udělat a zorganizovat je taková rodina k nezaplacení.

Naše hrůza, že budeme celý měsíc zavalení sháněním restaurací, občerstvení, šatů, květin, prstenů, plastikového nádobí a myrtových snítek, se naštěstí téměř nevyplnila.

Místo toho jsme každý měli denně telefonátů jak průměrný ředitel banky a s větším či menším úspěchem jsme se pokoušeli přiblížit k sobě naše představy o svatbě a plány a akce svých příbuzných.

Nakonec ale všechno vyšlo znamenitě. Mé přání, aby se na jednom místě sešli lidé, které máme s mužem rádi, se vyplnilo. Zdá se, že se i všichni docela bavili, což je při úžasné rozmanitosti našich rodin a přátel docela s podivem.

Velká semknutá rodina s sebou přináší radosti i komplikace. Dlouhou dobu jsem viděla jenom negativa - všichni vám do všeho mluví, každý má tisíc návodů, jak máte žít svůj život, musíte na rodinná setkání, protože z každé nepřítomnosti je spousta řečí, obav a výčitek. Teď jsem si ale uvědomila i kladné stránky - když máte problém, nestane se, že byste na něj zůstali sami. Pořád je tady někdo, kdo vás potřebuje, má vás rád a za kým můžete skoro kdykoli přijít. Vaše slabé stránky jsou sice diskutovány v širokém kruhu, ale nedočkáte se odsouzení, protože každý jsme nějaký a rodina musí držet pohromadě.

Tak to byla trocha nostalgie a radostného ustrnutí nad tím, že jsem měla takové štěstí a narodila se tam, kde jsem. Nyní pár typů nejen pro Pražany, kteří by se chystali podnikat hromadné akce na vlastní pěst:

Mile nás překvapila svatební oznámení. Brněnská firma Amin nám vyrobila moc hezká, za přijatelnou cenu. Od objednávky přes internet až do doručení k nám domů uplynulo 9 dní.

Šaty pro mě už byly trochu oříšek. I tady jsme ale měli štěstí. Po chvíli pátrání mi došlo, že snažit si jen několik týdnů před svatbou šaty půjčit, je i v Praze docela obtížné, o astronomických cenách půjčovného ani nemluvě.  Nezbývalo, než si nechat šaty ušít. Tímto chci udělat otevřenou reklamu paní švadleně Janě Hyblerové, která sídlí v Klučově u Českého Brodu a dovoláte se jí na tel.: 603 295 205. Šaty zvládla za necelé tři týdny se dvěma zkouškami. Ušití vyšlo na necelé 2000Kč a byly super. Šije samozřejmě nejen svatební šaty, ale v podstatě cokoli, na co si vzpomenete.

Pro pořádání veselic mohu vřele doporučit prostory v zámečku v Čakovicích. Mají tam veliký sál, salonek, bar, kuchyňku.  A místní úřad vše pronajímá za 200Kč na hodinu. Venku je park a fontána s chladivou vodou - jak dosvědčí děti přítomné na naší oslavě, které ji všechny okusily. K rozčilení svých rodičů samozřejmě v obuvi a oblečené.

Jen fotky nám poněkud zkalily radost. Nechtěli jsme riskovat s amatérskými fotografy z řad našich přátel a objednali jsme si profesionála pana Josefa Pakandla, kterého nám doporučili na úřadě Prahy 7. Při vyřizování objednávky po telefonu nám cenu mlžil s tím, že se to odvíjí od našich požadavků, které si ale ujasníme až na místě. Do svatby zbývalo pár dní, tak jsme souhlasili. Pár minut před obřadem si nás pan fotograf pozval s mužem stranou a předložil nám hotovou objednávku na sérii fotek za 2800Kč. Fotky nám přivezli už na oslavu, ale byly hodně zrnité a tak nějak odfláknuté. Za dopravu si naúčtoval dalších 300Kč, o kterých se předem  nezmínil.

Takže dobrá rada - pokud na focení objednáváte někoho cizího, osobně si zjistěte, o koho jde, podívejte se na jeho předchozí práci a domluvte se přesně na ceně, abyste nebyli překvapeni. Podle jednoho našeho známého, který profesionálně fotí (nás bohužel nemohl, neb měl už zakázku), je za sérii svatebních fotek běžná cena 2500Kč, doprava na hostinu v ní bývá zahrnuta a fotky by měly být opravdu perfektní, na kinofilm focené a do digitálu převedené. Dobrý fotograf nelituje času k výběru vhodného pozadí a k úpravě všech zúčastněných.

Takže jsem mladá paní - už týden. Je to zvláštní pocit. Úlevný, protože jsem konečně našla muže svého života, a zároveň lehce znervózňující, neb máme nějakých čtyřicet, padesát let žití před sebou a čeká nás nejspíš nejeden rébus ke společnému zvládnutí. Držte nám palce.