Jak si naše kočky hrají

Naše kočka, tedy vlastně dospívající kotě, miluje tužky, propisky, sirky a vůbec všechny tyčkovité předměty, do kterých se dá srkat packou a lze je bez větších obtíží pinkout pod lednici, zastrkat pod koberec, či za gauč. Výsledky její záliby se dostavily celkem záhy. Propisky, kterých se u nás vždycky všude povalovalo celkem nekonečné množství a kdykoli čověk potřeboval, hrábnul a měl, najednou zmizely. Prostě nebyly nikde.

Prvních pár týdnů nám moc nedocházelo, jak k záhadným zmizením dochází. Jasně, viděli jsme, jak si občas kočka hraje s nějakou tužkou, ale nevěnovali jsme jí větší pozornost. Místo toho, jsme se vzájemně peskovali za nepořádnost a střídavě jsme se žádali, abychom opravdu vždy nechávali alespoň jednu tužku na lednici, aby bylo čím psát seznam na nákup.

A pak došlo k několika zásadním odhalením. Po vyluxování koberce v obýváku přišel můj milý s hrstí propisovaček. Všechny vyndal z pod koberce. Hleděla jsem na něj nechápavě, ale svitlo mi a začala jsem více pozorovat naše čtvernožce. A ukázal se klasický scénář.:

Kočka sedí uprostřed obýváku, olizuje se, dělá jako by nic. Pak se nenápadně blíží ke stolu, na který nesmí. S výrazem: "Já tady přece vůbec nejsem!" vyskakuje na stůl a nacvičeným manévrem z něj schazuje tužku. Seskakuje dolů a se zápalem hodným hokejového hráče při finálovém zápasu NHL pinká tužku po místnosti. Tráví tím asi půl hodiny a pak s vítězným mňouknutím umisťuje tužku hluboko pod křeslo. Chvíli zadumaně hledí na místo, kde oblíbená hračka zmizela a pak se s lhostejným  výrazem  přesunuje k odpočinku na akumulačky ...

Rozhodnuti nesmířit se s daným stavem, provedli jsme rázné opatření. Při následné návštěvě obchodního domu IKEA jsme pořídili košíčky a tužky ukryli do nich. Kočce trvalo týden, než to zjistila a naučila se je odtud vyndavat... Přikryli jsme tedy propisky vrstvou časopisů a knih. Zabralo to - knihu zatím packou nezdvihne, musí ještě pár let posilovat. (Chichi!!!!)

Záhadou zůstávalo mizení propisek z lednice, neb jsme si jistí, že tam naše kočička zatím nevyskočí. Další objev byl proto víc než šokující. Kocour, který si s propiskami zásedně nehraje a kočku vždy jen pozoruje z povzdálí s výrazem soucitu a pochopení, na lednici hravě vyskočí. S vytřeštěnýma očima jsem sledovala, situaci dokonalé týmové souhry, kterou naši miláčci inscenovali: Kočka sedí pod lednicí, mňouká na kocoura. Ten neobvykle rychle opouští teplé místečko v rohu gauče a ladně vyskakuje na lednici. Kočka jej s napětím sleduje. Kocour s obratností sobě vlastní shazuje jediným máchnutím tlapky propisovačku z lednice, kde přihrávku přebírá kočka. Po několika minutách je osud psacího náčiní spečeťen.

Rezignovala jsem. Propisky skladujeme vedle v ložnici, kam kočky nesmí, popřípadě je lovíme pod knihami, nebo pod kobercem. Každá domácnost má svá specifika, ne?  A nakonec se stejně nemohu ubránit obdivu k inteligenci našich kočecích spolubydlících.