Být oběť

Celkem často jsem se v psycho knížkách dočetla, že někdo v životě zaujímá roli oběti. Je to asi takový oblíbený terminus technikus. Oběť je prostě někdo, komu kdosi provedl něco ohavného a dotyčný s tím nemohl nic dělat. Byl bezmocný a nezbylo mu, než pasivně strpět svůj osud a pak plakat smutkem, vztekem, hanbou...

Pokud se někdo propadne do role oběti, stane se mu, že tenhle stav bezmoci a pasivity přenese do celého svého bytí. Žije pak s pocitem, že nemůže nic. Všechno, co se mu v životě děje je dílem někoho jiného a jen na druhých lidech a okolnostech záleží, jak jeho vlastní život bude vypadat. Být v roli oběti je strašné i tím, že tímto svým postojem si člověk do života dál přitahuje lidi a situace, kdy se znovu a znovu obětí stává a svůj postoj si dále potvrzuje.  

Navíc někdo, kdo je v roli oběti, postupně ztrácí své blízké a přátele, kteří se mu nejprv snaží pomáhat, ale často zjišťují, že jejich snaha  se míjí účinkem. Ať dělají, co dělají, nejde se zavděčit, protože člověk v roli oběti nadále zůstává pasivní, očekává od druhých více a více pomoci a jeho problémy se nijak neumenšují. Člověk nakonec skončí opuštěný a společníky mu jsou zdravotníci, sociální pracovníci a další lidé, kteří mají pomáhání v náplni práce. A pak také ti, kterým pomáhat někomu bezmocnému dělá dobře, nebo v horším případě takoví,  kteří oběti využívají a zneužívají.
 

Jsou věci, se kterými hnout jde a věci, které se dají pouze přijmout. V.E. Frankl kdesi píše, že jsme vždy svobodní. Nikoli ale tak, jak si mnohdy svobodu představujeme - nemuset nic, co se mi nechce a moci všechno, co se mi zamane. Tak podle něj vypadá "svoboda od" něčeho, která nám do vínku dána nebyla.  Za každých okolností - ve zdraví, v nemoci, v bídě, či ve vězení, máme ale "svobodu k". Ke každé situaci, která nás v životě potká, můžeme vždy a za všech okolností zaujmout vlastní postoj a tím uskutečnit svou svobodu.

A přesně tady je rozdíl mezi obětí a aktivním tvůrcem vlastního života. Oběť by chtěla mít "svobodu od" třeba od vlastních bolestí a problémů, od povinností, od nutnosti zodpovídat za svůj život. Nikdy jí nemůže dosáhnout a tak stojí na místě, pláče a nadává a obviňuje všechno a všechny a žádá nápravu a zbavení  vlastní dpovědnosti. Naopak člověk, který se staví čelem k vlastnímu životu a jeho výzvám, přijímá, že nemůže vždycky všechno a že se svět netočí podle jeho přání. Je si ale vědom, že se může svobodně rozhodnout, jak přistoupí k situaci, která jej potkala.