Zpívat píseň vesmíru

Jako malá jsem chodila do lidové školy umění. Rodiče pragmaticky usoudili, že pokud vyplní můj volný čas smysluplnými aktivitami, uchrání mě tak všelikých svodů, které nabízí lítání s partou vrstevníků po ulicích. Ač jsem je v té době za to místy nenáviděla, nyní jim ze srdce děkuji, neb jsem se skutečně vyhnula nástrahám závislosti na tabáku, alkoholu a mnohých dalších látkách, které dokáží úspěšně a neuvěřitelně rychle proměnit rozkvétající mladou lidskou bytost v práchnivějící trosku.

Jedno mínus ovšem vzdělání v umělecké obasti mělo. Rychle jsem se naučila, že když máte talent a jde Vám to, jste hvězda. V opačném případě si zažijete nevrlé poznámky vyučujících, ztrápené pohledy rodičů a hluboce si osvojíte dojem, že smíte zpívat a produkovat hudbu jen vedle rušné dálnice, nebo pod mostem, přes který právě projíždí nákladní vlak. Ač mi tehdy muzicírování šlo celkem slušně, hvězda se ze mě nestala a hlasité spontánní zpívání se pro mě stalo na dlouho tabu.

Jaké pak pro mě bylo překvapení, když mě kamarádka vzala na místo, kde jsem najednou zjistila, že je možné zpívat i jinak, než dobře, nebo špatně. Dá se prostě jen zpívat. A klidně i beze všech hudebních pravidel a třeba i falešně, protože najednou pojmy "dobře" a "špatně" ztrácí význam. A smí se zpívat nahlas i potichu, spolu s ostatními, nebo podle vlastní libosti stvářet nové melodie. A ani není nutné strnule sedět na zadku, nebo stát v pozoru. Je možné se hýbat a dokonce tleskat a vykřikovat... Jako by se přede mnou otevřel nový svět.

Představte si tak dvacet, třicet lidí. Jen tak se sešli. Mnozí se vidí poprvé v životě. Nejsou profesionální hudebníci. Z čirého nadšení vlastní všeliké drnkací, cinkací a pískací nástroje a dnes je vzali s sebou. Někteří z nich ještě před hodinou ani nevěděli, jak budou trávit dnešní večer. Ale nakonec přišli sem. Stojí v malé tiché a jen svíčkami osvětlené kapli. Chvíli se po sobě rozpačitě dívají. Není žádný kapelník či sbormistr. Nikdo, kdo by udával tón a rytmus. Jen skupina lidí rozhodnutých dnes večer tvořit cosi a odvážně to nazvat hudbou.

Pak někdo začne obyčejné hmmmmm... na jednom tónu. A někdo další se přidá. A pak další a další. Za chvíli zpívají všichni. Bez vedení. Bez not. Bez textu. Bez dirigenta. A přece tvoří hudbu a plní kapli zvukem, který neuslyšíte na koncertech filharmonie ani ve Státní opeře. Melodie plyne jako řeka. Úplně sama, volně. Klokotá a proměňuje se se stejnou samozřejmostí, jako voda plynoucí krajinou. Tu zesílí, tu se ztlumí, až sama přirozeně utichá. Sama od sebe. Nikdo nedal pokyn. Jako by tady píseň byla už dávno. Jako by jen stačilo otevřít ústa a dovolit jí, aby zazněla. Jak jsem mohla zapomenout?

Poslouchám spoustu vymyšlených textů a melodií. Učím se nazpaměť písničky. Diskutuji s lidmi o tom, co je dobrá a špatná hudba. Mám tisíc názorů a pohledů. Sedím v koncertní síni a se zatajeným dechem poslouchám jak hrají jiní lidé. Kdesi v koutku jim závidím, protože oni umí a já ne. Přitom je každý z nás geniálním hudebníkem, protože vedle oficiální hudby, ať už jakéhokoli žádnru, máme všichni přístup k melodii, kterou zní samotný vesmír. Stačí jen odložit všechny poučky, notové osnovy a houslové klíče. Jsou zbytečné. Vesmír se do nich stejně vtěsnat nedá.