Jak mi došlo, že i kočka má svá práva

Včera večer jsem se chystala hupnout do vany, když tu vidím kočku, kterak krouží okolo záchodků. U každého párkrát packou hrábla do kočkolitu a s nespokojeným mňouknutím se odvrátila. Správně jsem pochopila, že je toaletka zřejmě zaneřáděná tak, že by do ní žádné slušné zvíře nevlezlo. Rezignovaně jsem povzdechla a ubezpečila kočenku, že se jen osprchuju a POTOM půjdu neutěšený stav onoho místa napravit. Nu, kočka tedy ustoupila. Párkrát po mně ještě loupla okem a vzdálila se.

Po nějaké době jsem vylezla z koupelny a jakési neblahé tušení mě dovedlo ke gauči. Zcela podle očekávání jsem tam objevila čerstvý, nevábně vonící temný kruh. Začal mnou lomcovat vztek. Vrhla jsem se za již prchajícím čtvernožcem a po krátkém boji ženy proti kočce jí párkrát výchovně o mokré místo na pohovce otřela čumáček. Tohle kočičky opravdu nemají rády, jde o jeden z nejošklivějších trestů, který jim jejich člověk může uštědřit. Však mě taky naše dospívající obdarovala pohledem plným výčitek a zmizela pod vanou.

Jen co jsem přestala vidět rudě, propadla jsem se do trpkých výčitek svědomí. Co jsem to za člověka? Zvířata, stejně jako malé děti, přece neznají pojem "za chvíli". Nejsou schopna abstraktního myšlení. Nedovedou si představit, jak dlouho trvá "chvíle" . V jejich světě existuje "nyní" a "nikdy". Pokud něco mají potřebu udělat "nyní", jdou a udělají to. Nemohou jinak. Kočka mi navíc jasně sdělila: "Potřebuju si odskočit, buď tak hodná a vyčisti ten záchod. HNED." Já, která jsem se zavázala připravovat jí podmínky k životu v bytě, jsem odpověděla: "Počkej CHVÍLI," pro ni to bylo stejné jako říci: "Zařiď se jak chceš, je mi to jedno." Tak si pomohla, jak uměla. A já barbar... Ach jo.

Jako chovatel-teoretik, jsem žila s pocitem, že kočka je JEN zvíře a MUSÍ dělat, co po ní chci a pokud to nedělá, MUSÍ se to naučit cestou trestů a odměn. Myslela jsem si, že důslednou aplikací tohoto systému si získám její respekt a ona pochopí, co smí a nesmí a v zájmu zachování dobrého vztahu se mnou, se tak bude chovat.

V mé pýše mě ani na chvíli nenapadlo, že bych se měla v něčem přizpůsobit já jí. Až teď mi dochází, jak moc je rozhodnutí pořídit si zvíře zavazující. Kočka, která s námi žije v bytě, ztrácí možnost prožít život mezi příslušníky vlastního druhu, pro který je od přírody vybavená. Jejím světem je teď náš byt, eventuelně dům, když nedám pozor při otvírání dveří. Nějak ji nejde brát JEN jako zvíře. Prostě je to taková čtyřnohá spolubydlící a nezbývá nám, než se spolu nějak domluvit.

Vím, že je dost lidí, kteří si zvíře pořizují, aby nad někým mohli mít absolutní moc. Musím si připustit, že jsem asi nebyla výjimkou. "Domácí mazlíček" je zcela odkázán na naši dobrou vůli. Je jen na "pánovi", zda zvíře dostane nažrat, nebo zůstane o hladu.

Zanedbávání zvířete v bytě se dá celkem snadno utajit. Není takový problém je i zabít a označit takový čin za nešťastnou nehodu. Máme sice zákony na ochranu zvířat, v realitě tato oblast ale zůstává na nás a naší zodpovědnosti. Nic nás netlačí.

Pro mě je soužití s kočkou možná větším oříškem, než soužití s člověkem. Lidé i děti se proti na nich páchanému bezpráví více či méně mohou ozvat a mají určitou šanci, že mi to docvakne a začnu se chovat citlivěji. U zvířat je situace jiná. Nemluví naší řečí a před soud za týrání, či zanedbání péče mohu jít jen, když páchané krutosti budou už natolik zjevné, že si jich všimnou jiní lidé, kteří práva zvířete budou ochotni vymáhat. Vzhledem k tomu, že v současné době má každý svých starostí dost, mám velkou šanci, že se sousedi neboudou starat, jak se chová paní od vedle k vlastní kočce.

Kočenka je velká učitelka. Jednat slušně a ohleduplně s lidmi snad už docela zvládám, maminka si se mnou dala hodně práce... Chovat se slušně a ohleduplně k někomu, kdo má dvě kila, chodí po čtyřech a mňouká, už taková prča není. Ona, ač malá a proti mně v podstatě bezmocná, kupodivu není věc. Není pouhé TO. Má vlastní práva, vlastní potřeby, stejně jako já. Něco po ní chci a ona chce něco po mně a zjevná nerovnost moci v našem vztahu mi nedává právo zacházet s ní podle vlastní libovůle, ale naopak, zavazuje mě k odpovědnosti respektovat ji, ačkoli neexistuje přímá síla, která by mě k tomu nutila.