Dívat se do sebe

Zdá se mi, že po celou dobu, co se různými cestami snažím přibližovat lepšímu pochopení smyslu života, dostávám se stále znovu ke stejným tématům. Před nedávnem jsem byla na základním semináři Modré Alfy a Petr Velechovský stále dokola mluvil o zrcadlech. Říkal, že vždy, když mě někdo, nebo něco dokonale vytočí, je to můj problém.

Tedy, ne že bych se měla naučit dokonale ovládat, abych za všech okolností zůstala ledově klidná. Spíš se mám dívat, proč mě to či ono jednání druhého člověka tak dostává do varu. Můžu prý si klidně vsadit co chci, že když se moc dobře podívám do sebe, zjistím, že se jsem rozčílená kvůli něčemu, co sama u sebe nesnáším a zároveň s tím nedokážu hnout. To nesnášení je tak veliké, že bych sama sebe nejspíš utloukla, když bych si to pořád připomínala. Tak prostě zapomenu, strčím hlavu do písku a dělám, žejistou vlastnost nemám, nebo že bych se tím či oním způsobem nikdy nechovala. A tak podobně. A zdánlivě je pak všechno v pořádku.

Život, veliký to učitel, si ale ve své nekonečné moudrosti s mojí snahou vyhnout se pohledu na nepříjemné stránky sebe samé, dokáže hravě poradit. Jako by říkal: "Nu dobrá, nechceš to vidět u sebe, uvidíš to tedy na druhých, protože je důležité, aby ses s tím dokázala vypořádat!" A tak jsou mi lidé kolem mě stále nápomocní ve snaze pochopit a procítit život ve své celistvosti. Je to někdy ale zatraceně těžké!!!

Pokaždé, když mi takhle někdo, nejčastěji moje dcera, manžel, nebo rodiče, takhle šlápne na kuří oko, mám chuť vyletět jak čertík z krabičky. A ve většině případů taky vyletím. Nakonec se ale snažím si uvědomit, čím se mi to snaží pomoct. Co se mi snaží ukázat. A jsem jim vděčná. Za to že zrcadlí a hlavně, že vydrží moji zabedněnost a zbrklost, ve které na začátku stále dokola hledám problém v nich a bráním se pohledu na sebe. 

V minulosti, když jsem o zrcadlech nic netušila a všechno vlastní rozčilení jsem dávala za vinu lidem a situacím kolem sebe, snažila jsem se zbavit problémů tím, že jsem lidi kolem sebe pravidelně obměňovala. Najivně jsem se domnívala, že potřebuji najít "ty správné lidi" a pak bude všechno v pořádku. Nikdy to ale nefungovalo. Všichni mi dříve či později začali lézt na nervy. Až když mi maličko začalo svítat, že problém leží někde jinde, tedy že si jej stále nosím s sebou já sama, začaly se dít změny. Začala jsem se měnit já a jako zázrakem se mění i lidé kolem mě.

Život je škola. My všichni jsme zároveň žáky i učiteli. Všichni lidé kolem nás nám pomáhají najít smysl a žít život vědoměji.